Video ve formátu avi

video1                 video2                  video3

Izmírek se uchází o Derinku - no snad z toho něco bude - 
video1
video2

Vyrazili jsme na dva dny do Ostravy, moc jsme se tam těšili, jelikož to pro Jůjinku byla první velká výstava a také tam byl Tyzynek. Sobotní výstava byla převratným dnem v historii tureckých angor u nás. Na výstavě se sešly v kategorii 11 - koťat 6-10 měsíců 3 angory (Jůlinka, Tyzynek a Mira z Rosy), a všechny tři byly nominovány do BIS, to se snad v České republice ještě nikdy nestalo, BIS byla našlapaná, vybíralo se mezi 6 koťaty a jak jinak to vyhrál MCO. V neděli hájila barvy už jen Jůlinka a v BIS z 10 koťat byla na třetím místě. Ani Derin se neztratila získala 2x CAGCIB a uchvátila posuzovatele kvalitou své srsti a svým super veverčím ocáskem. Jsme moc šťastní a hrdí hlavně na Jůlinku a Tyzynka, mají nakročeno stát se velmi úspěšnými zástupci svého plemene.

We set out for two days to Ostrava, we were looking forward very much, for Iola it was first great exhibition and also Yat Zy was present. Saturday exhibition was a revolutionary day in history of Turkish Angoras in our country. In category 11 (kittens 6 to 10 months) met 3 Angoras (Iola, Yat Zy and Mira from Rosa) and all three were nominated on BIS, this has not happen in Czech Republic ever before, BIS was overcrowded, the choice was among 6 kittens and the winner was of course MCO. On Sunday was competing only Iola and from 10 kittens in BIS was on 3rd position. Also Derin was not lost, she has won 2x CAGCIB and the judges were excited with the quality of her coat. and with her squirrel tail. We are very hapy and proud especially for Iola and Yat Zy. They made first step on way to become very success representant of the race.

Derin Yldiz - 19.8. - Maria Rechowicz (PL) - CAGCIB ------ 20.8. - Izneusz Pruchniak (PL) - CAGCIB
Elekatin Iola Lilah - 19.8. - Gina GROB (LI) - EX1 BIS NOM ------ 20.8. - Anne-Gro EDSTROM (N) - EX1 BIS NOM

Pod pojmem agility si mnozí představí pejska pobíhajícího mezi různými překážkami, že to stejné dokážou i kočičky a dokonce v této disciplíně závodí si už představit nedovedeme. ICAT - International Cat Agility Tournaments (http://www.catagility.com) - je název oficiální mezinárodní organizace, která kočičí agility zaštiťuje. V ČR se agility prozatím nikdo oficiálně nezabývá a ani nebyla prezentována při žádné kočičí výstavě. Může to být způsobeno i tím, že na těchto akcích bývá nedostatek prostoru a agility vyžaduje dosti velkou plochu, ohrazenou sítí nebo pletivem.

Soutěže se účastní kočky ve dvou věkových kategoriích:
- koťata od 8 měsíců
- dospělé kočky

Ve třech základních stupních obtížnosti:
- začátečníci
- pokročilí
- experti

Popis překážek i s jejich vyobrazením pro různé pokročilosti najdete na http://www.catagility.com/events/Specifications.html

Chcete začít s agility, jak postupovat?

• Sebedůvěra: Je vaše kočka v každé situaci klidná, a baví jí nové věci? Má ráda lidi a těší se na ně? Předpokladem je aby kočka byla čilá, hbitá a temperamentní, ráda běhala, skákala a šplhala, byla přirozeně hravá a nebála se cizích lidí a cizího prostředí. Plachá kočka sice bude úspěšná doma, ale na veřejných přehlídkách by jste mohli mít problém. Tyto vlastnosti tedy dávají předpoklad i pro případný výběr plemene. K agility jsou předurčeny kočky orientálního typu, bengálské kočky i kočky domácí ovšem i ostatní plemena jsou možná, splňují-li uvedená kriteria.

• Motivace: U psů je primárním stimulem jídlo, mlska, avšak u koček je to přirozená radost ze hry. Celá práce je založená na přirozené touze kočky hrát si, a toto využíváme i při agility. Stimulace drobnou mlskou je možná, ale daleko vděčnější vám bude kočka za pochvalu a vyjádřenou lásku. Do dobře provedeném povelu musí být kočka okamžitě pochválena.

• Atletická zdatnost: Z důvodů překonávání složitých překážek je nutné aby kočka byla zdravá, vytrvalá, měla optimální váhu a celkově byla v dobré kondici. Před zahájením tréninku je dobré navštívit veterinárního lékaře, který vyloučí případné zdravotní komplikace, skryté choroby nebo jiné překážky. Jistá míra fyzické zdatnosti je nutná i u člověka, kočka vás dokáže pěkně prohnat.

• Trénink: Jestliže jste vyhověli všem výše uvedeným požadavkům, můžete začít s tréninkem. Doporučuje se postupná tréninková metoda, kdy si kočka postupně zvyká na kontakt s překážkou, po úspěšném překonání překážky ihned následuje odměna, chyby ignorujeme. Chválíme pouze za správně překonané překážky. Začínáme co nejdříve s koťaty už od 1 měsíce, malá koťata mají přirozenou touhu hrát si, kterou rozvíjíme, jsou v tomto období jsou také přirozeně učenlivá. Je nutné mít trpělivost, nic nedělejte násilím. Když kotě odmítá překonat překážku tak ji vynechejte, přejděte na jinou. Můžete používat k jejich lákání různé hračky, peříčka, balonky apod. Nechte je, ať si sami vyberou překážky, které budou překonávat. Začínejte s jednou, max. dvěma překážkami a využívejte toho co už doma máte. Stůl (podlézat, přeskakovat) tunel atd. Doma trénujte pravidelně avšak krátce, s počátku max. 10 minut

• Finále: ICAT soutěže jsou pro kočky od 8 měsíců, koťata 4-8 měsíců můžou být předvedena mimo soutěž v základním kurzu.

Soutěže agility

Při soutěži agility se na vymezeném prostoru hodnotí souhra mezi kočkou a jejím cvičitelem, atletická mrštnost, rychlost a koordinace, čas potřebný ke zdolání překážek, počet překážek které byly zdolány neúplně nebo vůbec.

Překážky lze rozdělit na následující:
- rampa
- žebřík
- tunel
- přeskok - tyčky
- přeskok - kruh
- slalom
- skok z plošiny na plošinu

Příklad kurzu pro začátečníky a pokročilé (kliknutím lze zvětšit):

Tak vám musím povědět co se přihodilo. Jednoho rána, bylo to opravdu hodně brzo ráno mě moje Lala vzala do náručí, byli u ní i její malé děti, moji nejmilejší kamarádi. Tvářili se strašně smutně a trošku pofňukávaly. Lala mě dala do tašky a naložila do auta. Jeli jsme někam hrozně daleko. Pak zastavila na takovém divném místě, všude kolem bylo spousty aut a v dálce veliký dům a kolem něj spousta velkých divných ptáků. Lala mě vytáhla tašky, dala napít a hrozně si mě přitulila. Říkala, že se nemám bát, že na mě kdesi kdosi čeká. Pak přišla jakási cizí paní, náramně se usmívala a říkala mě drobečku. Pak nás spolkl ten velký divný pták. To jsem nevydržela a usnula. Když jsem se probudila, kolem bylo spousta květin a zase ta usměvavá paní. Seděla v krásné zahradě a říkala že jsem moc statečná a že si pro mě za chvilku někdo přijde. Já teda vůbec nevím kde jsem se tam vzala, a kdy mě ten pták vyplivnul. Pak přijela jakási jiná cizí paní, usmívala se ještě víc, hned mě vytáhla z tašky a hladila po kožíšku, jé to se mě líbilo. Jeli jsme autem do nového domova. Už jsem věděla že se mě tam bude líbit. Čekal na mě krásný kocour, asi se mu líbím, protože za mnou pořád chodí a pusinkuje mě, no mě se taky líbí, hlavně když ho můžu kousat do ocásku a honit se s ním. Taky tam mají ještě jednu kočičí holku, ta si se mnou taky hraje. Největší sranda je ale s člověčím kotětem, hrajeme spolu fotbal, a na honěnou a taky na schovku.

To jsem já Elekatin Iola Lilah, narodila jsem se 2. února ve Finsku. Mám ještě několik sourozenců, bratranců a sestřenic, jsme hodně početná rodinka. Naše maminka je na nás pyšná. Doma se vůbec nenudím, kromě bráchů a sestřiček mám ještě několik tet a strýců. Taky tady krouží dva psi, ale jsou na nás hodní a můžeme si s nimi hrát. Naše velká dvounohá máma Lala nás má hrozně ráda, sama má taky děti, tři kluky. Moc ráda se s nimi mazlím, i když není nad to škádlit bráchy. Včera si mě člověčí máma vzala na klín, hladila mě a říkala, že se vydám na dalekou cestu, prý až někam do Čech. Já ale nikam nechci. Kdo si se mnou bude hrát? Vždyť tady je tak krásně, strýcům a tetám by bylo smutno, kdo by jim skákal za krk, a mámu přece taky nemůžu opustit. Ne, ne nikam se nepojede. Už jsem také byla na své první kočičí výstavě, pořád si mě tam prohlíželi, říkali jak mám hebounký kožíšek a velké uši, Lala mě držela, já se totiž bála, ale když byla u mě tak jsem to vydržela. Potom mě ale dala jakési cizí paní, ta si mě vzala. Podávali si mě z ruky do ruky, všichni na mě koukali. Potom mě vrátili zase zpátky člověčí mámě, a ještě jí dali jakýsi pohár a diplom. Prý jsem něco vyhrála, ale mě to už nebavilo, už jsem chtěla být zpátky u svých brášků a sestřiček.

Toto je moje kočičí máma a táta.

V jedné Brněnské autodílně se zabydlel kocour mechanik, přísně dohlíží na opravy náklaďáků, motorový olej mu vůbec nevadí, a všady se plete. Mají ho tam rádi a mu se mezi auty taky moc líbí, i když je co chvilku od šmíru.

Video je pořízeno digitálním fotoaparátem ve formátu mov. K přehrání je potřeba instalovat QUICKTIME, zdarma ke stáhnutí zde. Soubory doporučujeme nejdřív stáhnout do počítače a spustit až z pevného disku.

Kočkování (9Mb/00:39min)
Drásání koberečku (22Mb/01:36min
Kocouří válení1 (21Mb/01:32min)
Kocouří válení2 (24Mb/01:42min)
Izmírek, ještě jako malinké koťátko1 (17Mb/01:16min)
Izmírek, ještě jako malinké koťátko2 (14Mb/00:59min)
Kočko-psování (kocourek Pipik a pejsek Kačenka) (12Mb/00:52min)

17.12. Derinka získala na výstavě v Praze poslední CAC a titul Champion. Při předvádění tak poskakovala, že jí paní posuzovatelka napsala, že má 200 tlapiček. Opět byla hodnocena velmi pěkně, ale její temperament jí cestu do BIS uzavřel.

3. a 4. 12. jsme s Derinkou poprvé bojovali o ocenění v kategorii dospělých koček. První den byla oceněna CAC, druhý den byla rovněž oceněna CAC a nominována do BIS. Tam jsme již v konkurenci neměli šanci a ze čtyř koček skončila na třetím místě, ale vzhledem k tomu, že se Derinka zatím nechce moc předvádět a natahovat a je zrovna v období výměny kožíšku, to považujeme za veliký úspěch.

Byla úplně normální sobota, kočky se kočkovaly, běhaly po celém bytě a divočily jako obvykle. My jsme si užívali víkend, bylo dost ošklivě a tak jsme se dívali na pohádky, při tom se vařilo, uklízelo, kočky samozřejmě taky, špehovaly co je dobrého v hrncích, jestli je dobře vytřená podlaha, samo sebou proběhla kontrola všech kočičích a člověčích WC a mezi tím zase divočení. Ani jsme nepostřehli, že najednou je nějaký klid. A konečně mají siestu, kocour v pelíšku na skříni, ale kde je Derinka? Nastalo hledání, asi utekla ven, když jsem šla se smetím, to byla první úvaha, ale venku kromě zimy nikdo, tak je pod gaučem, taky nic, zapomněli jsme ji zavřenou v koupelně, nic, je za skříní, nic, to jsem ji už hledala druhou hodinou a začala být dost nervózní. No a pak ji spokojenou, podřimující našla Eliška jdoucí si uklidit vyžehlené prádlo. Opravdu nám je záhadou jak se tam mohla dostat, asi je to holt šikovná kočičí holka.

Po chvilce váhání jsme se rozhodli zkusit pokračovat ve výstavní kariéře Izmírka. Ten dostal novou výbavičku do klece tak jsme museli zkusit jak se mu v ní bude líbit. Vyrazili jsme na cestu s rozhodnutím, že jestli se nebude Izmírkovi na výstavě líbit, nebudu ho stresovat a vůbec dávat k posouzení. Vše však proběhlo celkem v klidu, paní posuzovatelce jsem vysvětlila Izmírkovu povahu a tak posouzení proběhlo dobře, výběru do nominace jsme se dobrovolně vzdali a spokojeně si odnesli první CACIB. Na této výstavě byl Izmírek poprvé k vidění i pro návštěvníky a nesnažil se všemožně schovat pod kobereček. 

Další foto z výstavy

Tak už se nám to blíží, řekli jsme si ve čtvrtek. Otevřela jsem dveře do koupelny, podlahu vystlala velkou vrstvou dobře nasákavých ručníků, do kyblíku jsem napustila vlažnou vodu a vydala se hledat kocoura coby oběť. "Mamí ještě konvičku", přiběhla moje malá asistentka s malou zahradní konvičkou a Derinkou v podpaží. "Honem zavři dveře" zavolala jsem na dcerku v okamžiku, kdy Izmírek dorazil pátravě do koupelny v domnění, že se tam děje něco zajímavého o co nesmí přijít. Dveře zaklaply. Co se dělo dál bylo nevídané. Kočičák vzorně vlezl do vany a nechal se mydlit od uší k poslednímu článku ocásku a ještě u toho slastně vrněl, nejvíc se mu líbilo, když ho dcerka polívala vodou s konvičky. Derinka seděla na kraji vany a nevěřícně koukala, že se ten její velký kamarád asi dočista zbláznil. Pak to nevydržela a hupsla do vany také, ale jak rychle byla uvnitř, tak rychleji vyběhla ven. V pátek jsme začali balit, to pro všechny případy, kdyby jsme ráno zaspali, hlavně nezapomenout homeopatika na uklidnění, on Izmírek výstavy opravdu nerad. V sobotu jsme jeli v plné sestavě. Izmírek byl hodný, celou výstavu prospal ve své oblíbené deklové poloze (je zřejmá ze všech fotek) i při posuzování se choval celkem slušně (to bude tím homeopatikem na uklidnění, které si nakonec ale vzala panička), Derinka byla také velmi hodná, vše pro ni bylo nové, absolvovala dvě kola posuzování a i když chvilkami chtěla raději utéct někam, kde je klid, chovala se statečně a vydržela až do konce. Druhý den jsme jeli už jen s Izmírkem zato však s malou pomocnicí, takže to malé ztřeštěné děvčátko se sádrou na ruce, co muselo nakouknout do všech klecí a ustavičně se pletlo pod nohy je moje! Máme třetího CACe, už můžeme být klidnější, do dalších výstav půjdeme podle okolností konec konců jsou spíš pro lidi než pro kočky a nehodlám jimi Izmírkovi ztrpčovat život.

Kdy	Kde	Třída	Ocenění	Pár foto-úlovků
25.06.2005	Valtice - Derin	12	V1
25.06.2005	Valtice - Izmir	9	CAC
26.06.2005	Valtice - Izmir	9	CAC

Historii všech výstav, kterých jsme se zúčastnili najdete zde

 "Mamí, postavíme si hrad", a tak jsme sehlali pár starých kartonových krabic, lepidlo a sešívačku. Na desce jsme si vyřezali tvar budoucího díla, všechno slepili dohromady a hrad byl hotový, ještě mu chybí střecha. Celé dílo s napětím pozorovaly naše číči a hned se taky do hradu nastěhovaly. "Tak jim uděláme ještě tunel", projevila přání dcerka. Za chvíli měl hrad tedy i tunel a další domeček. Našim číčám se strašně líbí, prohánějí se v něm, nebo nerušeně odpočívají. Tak jsme zabili několik much jednou ranou. Nemusím kočkám kupovat drahé pytle na prolézání a až je to omrzí postavíme jim hrad jiný, vyřádil se tatínek, vyřádila se dcerka. Ještě musíme hrad dovybavit střechou a vymalovat.

Už jsme se na to chystali dlouho, že Izmírkovi pořídíme kamarádku, ve dvou se to přeci lépe táhne. A už je to tady, máme Derinku. Po prvním jejím vypuštění z přepravky se Izmírek tvářil jako by nic. Jenže ouhej, ono to malé škvrně mě leze na záchod, nu což to nějak přežiju, ono mě to žere z misky, to je drzost, no ale je to přeci škvrně tak to taky přežiju. Jó a ono mě to vlezlo do mého pelíšku tak to už je vrchol všeho, mňaou běž pryč, a ono to na mě prská, tak dostane pár za uši. No ti dvounožci se přece zbláznili, obskakují tu malou uprskanou mindu, a mě si ani nevšímají, však já jim ukážu, urazím se a bude. Jen zkuste mě přijít pohladit, však mám taky zuby, raději jdu spát. Ráno - no to snad ne, to nebyl sen, ono je to tu pořád, a jak strašně mňaučí, to se nadá poslouchat, vylezu si na skříň, odtud mám lepší výhled a raději si zacpu uši. S dvounožcem nekamarádím jsem uražený, s nikým a o nikoho se dělit nebudu! Počkejte zítra na výstavě, já si na vás něco vymyslím! A vymyslel, prostě se odmítl vystavovat, chtěl mít klid a odpočinout si od toho dovádění. Nu což, budou další výstavy. 5 den je doma už vše při starém. Kocourek se už zase kamarádí se všemi dvounožci. Malou kočičku si vzal pod dozor, dohlíží na ni okem staršího kamaráda. Oba jsou šťastní, že spolu mohou skotačit a my jsme šťastní, že oni jsou šťastní.

Už máme třetí kočku, kterou učíme chodit na vodítku a mám s tím bezva zkušenost. Postup je následující, samozřejmě obojek s adresou pro všechny případy. Potom postrojek, ne příliš těsný, ale také ne moc volný, aby se z něj kočička nevyvlékla, navíjecí vodítko a trpělivost. Udělala jsem takovou zkušenost, že nemá cenu zvykat kočičku na postrojek doma, jelikož tam prostředí zná, a potom svoji pozornost věnuje té podivné věci co jí dvounožci navlékli, válí se a všelijak poskakuje, ale je to asi věc individuální. Já prostě čiču s postrojkem rovnou vezmu ven a ejhle, spousta zajímavostí a co má na sobě ji nezajímá. Vše se odehrává jen chvíli tak 15 minut, rozhodně kočičku nikde netahám a nechávám ji na libovůli kam se podívá. To opakuji asi týden, postupně interval prodlužuji. Po týdnu si zvykne tak, že se nechá na vodítku i vodit a po měsíci chodí jako pejsek. Našeho starého kocoura jsme si mohli dovolit pustit bez problémů i bez vodítka. Samozřejmě pečlivě vybírám kam s kočičkou půjdu, určitě ne po rušných a špinavých ulicích nebo do míst s mnoha pejsky. V takovém případě ji raději vezmu do náručí. Asi záleží na povaze plemene, případně individualitě každého jedince, některá kočička na vodítku prostě chodit nebude nikdy, ale za pokus to stojí. Hodně zdaru.